Jan Cholínský
Rozpravy (Kladno), 1999, č. 2
Josef Kalvoda utekl z komunistického Československa v roce 1948 jako pětadvacetiletý, s nedokončeným gymnazijním vzděláním, bez znalosti anglického jazyka. Zemřel 8. března 1999 v sedmdesáti šesti letech, jako americký občan a uznávaný vysokoškolský profesor (s titulem doktora ústavního práva a politických věd), poradce amerického ministerstva školství, autor tří úspěšných knih v angličtině, mnoha článků a studií v zahraničním odborném a českém exilovém tisku, historik, který odhalil a prokázal podstatné skutečnosti a souvislosti v novodobé historii Československa a tragické pouti českého národa 20. stoletím, jeden z ideových a politických vůdců českého zahraničního protikomunistického odboje, předseda exilového Křesťansko-demokratického hnutí.
Je pozoruhodné, jak mladý muž, který nedokončil gymnázium kvůli práci na rodinném hospodářství a později v poválečných letech zaměstnaný politickou činností (v ČSL a ČSM) na krajské úrovni, dosáhl později tak vysokých met. Lze říci, že to bylo nevšední nadání, nezlomné odhodlání a mimořádná pracovitost, jakož i víra ve správnost vlastního úsilí založená na filosofických úvahách a hlubokém upřímném prožívání křesťanského římskokatolického náboženského vyznání a také přímá zkušenost s komunistickou vládou lži a zla, které z něho udělaly velikána českého exilu a české historiografie. Obě tyto role u něho byly v úzkém propojení, protože politická práce a odhalování pravdy o národní minulosti byly v exilu spojitými nádobami.
V politické rovině se hlásil k myšlenkám křesťanské demokracie, které pro něho byly neslučitelné s totalitním komunismem i s diktaturouNárodní fronty v poválečném Československu, jejíž spolutvůrci a představitelé v exilu odmítli uznat vlastní chyby a podíl na státní a národní katastrofě. Josef Kalvoda se zařadil do té části exilu, která nikdy nepřijala jako své zástupce bývalé národněfrontovní politiky a jejichRadu svobodného Československaa vytvářela vlastní politická uskupení. Jedním z nich byloKřesťansko-demokratické hnutí (KDH) založené roku 1949 v Belgii Simeonem Ghelfandem, vynikajícím novinářem a patrně nejlepším českým poválečným kritikem marxismu-leninismu. Ghelfand a později Kalvoda, který se stal předsedou KDH formulovali zásady křesťanské politiky s jasnou distancí od Československé strany lidové v exilu i od politiky jejího oportunistického a neschopného poválečného vedení.
Jako historik hledal a nacházel profesor Kalvoda pravdu se zásadou padni komu padni, „jeho přímost a pravdivost byly bezohledné – jejich účelem bylo jen jedno, přispět k hledání pravdy o historii z doby největšího temna v dějinách Čechů a Slováků“, jak píše jeden z exilových publicistů. Tak odhalil a prokázal zásadní podíl Edvarda Beneše na zbolševizování Československa a střední Evropy, stejně jako oportunismus a negativní roli Tomáše G. Masaryka v takzvaném prvním zahraničním odboji a později jako prezidenta vzniklého státu. Profesor Kalvoda si pro svoji „neústupnost před historickými skutečnostmi“ v exilu vyslechl mnoho kritiky, výčitek i urážek. Jeden jeho přítel komentoval půtky s více či méně fundovanými kritiky slovy: „Bylo dosti kritiků, ale nikdy jsem nenašel, že by Kalvodovi někdo něco vyvrátil. Úzkostlivě se držel podrobné dokumentace, vše měl skvěle doloženo. Bylo obdivuhodné, kolik pramenů z naší historie si dovedl v cizině získat bez možnosti přístupu k domácím archivům“. Poznání pravdy někdy bolí a mnoho lidí pravdu nedovede a nechce přijmout. Profesor Kalvoda zastával názor, že pro národ je poznání pravdy o vlastní minulosti nezbytností.
Vývojem po roce 1990 byl trpce zklamán. Přesto ve svém „boji o zítřek“ neustával, psal články, několikrát navštívil Československou federativní republiku a později Českou republiku. Kromě jiného shromáždil dokumenty, aby pak usvědčil významného komunistického agenta v řadách exilu, vystoupil na konferenci o Edvardu Benešovi v Olomouci, účastnil se rovněž vztyčení sochy Panny Marie z exilu na Strahově. Setkal se s představiteli KDU-ČSL, mimo jiné Richardem Sacherem a Josefem Luxem. Doporučoval jim například změnu názvu strany naKřesťansko-demokratická unie jako symbolický rozchod s národněfrontovní minulostí, ale také převzetí resortu ministerstva školství. Sám financoval vydání svých knih v češtině. Nejprve trilogii Z bojů o zítřek – soubor článků, které publikoval v exilových novinách a časopisech o politickém vývoji a situaci v exilu (I. a II. díl) a historických esejí (III. díl). V roce 1998 tak mohla vyjít v nakladatelství Panevropa jeho jedinečná kniha o vzniku Československé republiky – Genese Československa. Přestože kniha je mimořádným vědeckým dílem, které přináší a dokládá nové poznatky v této oblasti, nevyvolala více než pštrosí syndrom české historické obce. Výjimkou jsou články v Mladé frontě Dnes od J. B. Uhlíře a v Lidových novinách od Josefa Dobeše. V prosinci 1999 profesor Kalvoda, již vážně nemocen, dobojoval ve svém posledním článku boj historika obhajobou svých knih proti Dobešově recenzi v Lidových novinách. Poslal tento článek do České republiky s žádostí o uveřejnění, ale redaktor přílohy Lidových novin, ve které byla kritika historika Dobeše publikována, Kalvodovu odpověď neotiskl. Vychází tedy nyní po devíti měsících v Rozpravách [a je také součástí druhého českého vydání knihy Genese Československa z roku 2018]. Svůj boj s těžkou a bolestivou nemocí profesor Josef Kalvoda dobojoval 8. března 1999. Zemřel daleko od své rodné vlasti, pro kterou tolik vykonal a kde zůstal většině dnes svobodných a plnoprávných občanů neznám. Jeho pohřbu v USA se zúčastnilo několik desítek spolu-exulantů. Z životního příběhu malečského rodáka Josefa Kalvody a jeho odkazu mohou čerpat lidé dobré vůle naději a poznání, že mravní, tj. duchovní hodnoty jsou dosažitelné nikoliv slovy, ale činy. V jeho textech mohou zájemci nalézt pravdu o národní minulosti.